DSC Gallery

Jiří Černický – Double Document: Pincushions

Velký svět malých figurek / Mikrovyprávění Jiřího Černického

Na zdi připevněné figurky od Jiřího Černického, v mikrorealistické preciznosti, která pozoruje i ty nejmenší detaily, nás konfrontují – zdánlivě jednoduchým, dětským, pohádkovým způsobem – s utajeným a skrytým, tichým vyprávěním, které se dá pochopit v souvislosti s upřímným zájmem o otázky, které si klademe každý den. Otázky o našem směřování, chápání, o souvislostech a spojeních, o lidských vztazích a perspektivách. Prvním překvapením při pohledu na malé postavičky je humor, s jakým jsou představovány jednotlivé situace. Bavíme se malými detaily jejich utváření, typickými gesty a tělesnými pozicemi, předměty v jejich okolí. Virtuózní a ironický makrorealismus vytváří s lehkostí a humorem lidské souvislosti figurek, vytváří svět vzpomínek, zkušeností, komentářů, pocitů. Ale už toto první veselé setkání zanechává také jiný, nejasný pocit: něco zneklidňujícího, něco mírně melancholického, čemu se nedá jen tak lehce zasmát.

Lehce třírozměrné (téměř reliéfní) figurky, vytvořené z různých barevných látek ukazují známé role postav všedního života. Jsou vysoce expresívní, provázené humoristickým typizovaným vyprávěním. Představují například alkoholika, který leží opilý mezi prázdnými lahvemi, úředníka, který s aktovkou v ruce spěchá do kanceláře, ženu v domácnosti, věšící mokré prádlo, nakupujícího, který stojí u pokladny v supermarketu, tlustého muže odvedle, který se jde ráno proběhnout se psem, aby shodil nějaké to kilo, atd.

Všechny tyto typy jsou dobře známé, jsou to naši sousedé, souvisí s našimi každodenními, monotónně se opakujícími aktivitami všedního rituálu současného městského života. Jsou úplně totožné se svými rolemi a zároveň se Černickému podařilo dát jim osobní charakter, tedy propůjčit jim něco soukromého. Tyto figurky by se také daly přirovnat k antickým terakotovým soškám, které karikují antickou společnost. Existují ve svém dobře známém, omezeném kontextu. Jsou součástí těchto souvislostí, které vznikají právě z jejich nerozlišené jednorozměrnosti bez možnosti odstupu od sebe sama.

Tendenční, ale něžná nadsázka vnějších rysů při popisu jednotlivých figur v jejich banálních rolích, tedy cílené přehánění typického, vytváří současně odcizení a přiblížení. Typické rysy jsou tak přehnané, že výsledek vypadá spíš jako karikatura než reálné zpodobnění, což vede k jejich odcizení. Takto vzniklé karikující figury vyvolávají určité citové reakce, přičemž postavičky předvádějí jednostranně a soustředěně svou nevědomou banalitu a pomíjivost, lidskou křehkost a omezenost, nepatetickou bezrozměrnost nebo lépe řečeno jednorozměrnost, jsou tedy obětmi svých vlastních životních rolí, svého vlastního ztotožňování s danými rolemi. Oni sami si však své omezenosti vůbec nejsou vědomi. A přesně to vytváří matoucí pocitovou celost Tragikomična.

Tragikomično a laskavá škodolibost se mísí dohromady jako v cirkuse, kde je publikum manipulováno. Divák je v pohodlném postavení klauna, z něhož může zvenčí pozorovat nebezpečné situace a události, a proto se cítí bezpečně na svém chráněném sedadle. Může se pousmát tomuto pocitu, že všechno vidí a všechno ví, ale zároveň se nachází v onom přesně definovaném postavení klauna s jeho vyřazením ze společnosti, bolestí, pocity empatie, soucitu a solidarity.

Podstata přístupu Jiřího Černického spočívá v naprosto samozřejmém přiblížení bezprostředním, banálním a malým skutečnostem, které nemají velkou perspektivu, ve kterých nevidíme žádné rozhodující, významné události, žádné patetické rozmíšky, žádné dramatické konflikty a které jsou vydané napospas banálním okolnostem. Jeho přímý a skromný příklon k tiché, rezervované potřebě vysvětlení je neokázalý a vznikl bez nějakých univerzálních měřítek a patetických prohlášení. Černický vytváří své mikrovyprávění nebo spíš nevyprávění v dané prázdnotě s něžným vcítěním a poezií, v němž je nedostatek událostí a příběhů ztělesněn malými figurkami.

V malých, takřka nepostřehnutelných nenápadných rozdílech mikrostruktur, které vznikají kolem figurek, objevuje Černický skryté lidské rezervy pro reálný svět bez patosu, hierarchie, který je skromný a tolerantní. Jeho poselství je tiché a ironické, něžné a přesto trošku rozvratné: pracuje s Mikrovyprávěním, které boří zažité představy.

Lorand Hegyi
ředitel Muzea Modern Art in Saint Etienne
Dříve ředitel muzea 20. století ve Vídni